Vlastně jsme borci

19. září 2006 v 22:31 | Tonci (s notným přispěním neznámého autora) |  Moje asociace
Obvykle když otevřu svou e-mailovou schránku a najdu v ní od někoho z mých známých přeposlaný email, okamžitě jej mažu. V jednom z mála případů jsem odolal a došlý text jsem si celý přečetl. Pobavil mě, trochu rozesmutněl a donutil nostalgicky zavzpomínat na brambory pečené v popelu :-)


Možná už jste tento mail také dostali, takže víte o co jde, ale ti z vás, kdo jste neměli tu příležitost, si to možná s chutí přečtete. Takž tady to máte:

Nám všem , kterým je mezi 20. až 50. lety... Podle dnešních pravidel a zákazů bychom my, děti narozené v 50., 60., 70., 80. letech, neměli vůbec šanci přežít... Naše postýlky byly malované barvou, která obsahovala olovo. Neměli jsme žádné pro děti bezpečné flaštičky na medicínu. Žádné pojistky na dveře a okna, a když jsme jeli na kole/koloběžce, neměli jsme helmy. Pili jsme obyčejnou vodu z hadice a ne z lahví. Jedli jsme chleba a máslo, pili limonády s cukrem a nebyli jsme obézní, protože jsme pořád lítali někde venku. Z jedné flašky nás obvykle pilo několik , ale všichni jsme to ve zdraví přežili... Několik hodin jsme se mořili a stavěli trakaře ze starých nepotřebných věcí, jezdili jsme z kopce, jen abychom pak přišli na to, že jsme zapomněli na brzdu. Teprve po několika přistáních v pangejtu jsme ji demontovali. Brzy ráno jsme si šli ven hrát a přišli jsme domů, teprve až se venku rozsvítily lampy . Rodiče si užili pěkné nervy, ale mobily neexistovaly, takže nebylo kam volat... Neměli jsme žádné Playstation, Nintendo eller X-box - vlastně ani televizní hry, žádných 99 televizních kanálů, žádný surround-sound, počítače, chatrooms a internet. Měli jsme kamarády, byli jsme venku a vyhledali jsme si je!! Spadli jsme ze stromu, řízli se, zlomili si ruku či nohu, vyrazili si zuby, ale nikdo kvůli těm úrazům nebyl žalován. Byly to úrazy a nikdo nenesl vinu - jen my! Prali jsme se, měli jsme modřiny, ale naučili jsme se to překousnout. Našli jsme si hry s tenisákama, klackama a jedli jsme i trávu (hlavně šťovík). I když nás druzí varovali, nikdy jsme si nevypíchli oko. Posledních 50 let bylo explozí nových nápadů. My jsme měli volnost i odpovědnost - naučili jsme se chovat a poradit si...
Blahopřeji!!! Pošli tento dopis každému, kdo zažil toto velké štěstí a žil
jako dítě!!!
I Ty jsi jedno z nich :o).
* pozn. Tonciho: No, tak, přeposílat to samozřejmě nemusíte, radši to ani nedělejte. A pomiňte fakt, že to místama přpomíná vzpomínání našich prarodičů na blahobytné žití za dob komunismu :-) Potom vás to třeba zaujme stejně jako mě :-)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 pepe pepe | 19. října 2006 v 0:40 | Reagovat

spíš si myslým že to silně připomíná vzpomínání mojí prababičky (bohužel nežije) na rakouskouhersko. Vzpomínám si že mi to vyprávěla velice hezky a moc živě. Ale byla to jen vzpomínka jedné staré Dámi

2 Tonci Tonci | 20. října 2006 v 14:14 | Reagovat

4 Pepe: No hele já jsem nevyrůstal zrovna jinak, ale na druhou stranu to nečtu s plačtivým pocitem nostalgie :-) Jen je to fajn si na to vzpomenout

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama