Neverending winter

12. března 2006 v 16:05 | Tonci |  Moje asociace
Je březen a - jak říká Jarek Nohavica - přitom už čtvrtý měsíc po sobě prosinec.
Je tohle vůbec možný? Už měsíc čekám na to, kdy konečně ledy povolí, pole obnaží svoje zablácený neobdělaný plochy a já přestanu být nepříjemný na všechny kolem, ale kde nic tu nic. Cožpak o to, pole se obnažují s týdenní pravidelností, jenže hned den na to se znova schovají pod čerstvou půlmetrovou sněhovou přikrývku a já se po dni plném úsměvů, které rozdávám na všechny strany zase začnu nerudně šklebit, bručet a mračit, což je nemilá věc, protože takový mračení vám dokáže svraštit čelo natolik roztodivným způsbem, až se po celé jeho ploše rozjede spousta vrásek, které obličeji na kráse moc nepřidají. No a když to mám vztáhnout na sebe, nevím kolik vrásek si ještě můžu dovolit, abych vůbec mohl vyjít ven mezi lidi.
Navíc už dobrých 14 dní sahám do posledních rezerv pro zbytky energie, abych se vůbec ráno přinutil vstát z postele a posléze se při pohledu z okna psychicky nezhroutil. Včerejší den byl v tomhle směru snad největší ránou. Dopoledne sluníčko, potoky a řeky plný vody z tajícího sněhu. V poledne kosa jako na Kavkazu, spousta mokrý břečky padající z nebe a vsakující se do mých bot. V noci spousta bílýho svinstva (rozuměj - vody v pevném skupenství) padajícího pod kola mýho auta na letních pneumatikách. No a o dnešním probuzení ani nemluvím...tradiční půlmetřík všude kolem a další se sype...
Co se dá dělat? S přírodou jen tak nepohneme a tak si na to jaro ještě chvíli počkáme. To letošní si každopádně zasloužíme jako nikdy předtím...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama